VP ze Spikal se zajímá o dějiny, myslivost, a má rád svou rodnou vesničku v Podbezdězí = SPIKALY.
email: v.pekar@seznam.cz

Předem se omlouvám za překlepy.


1. Josefovo mládí a rodina

 1.1. Rodina Pekařova a její historie

Josef Pekař se narodil 12. 4. 1870 v obci Malý Rohovec rodičům Josefu Pekařovi a Františce Anně Pekařové roz. Černé z Daliměřic.

Rod Pekařů pochází původem z Frýdštejna, odkud se přestěhovali roku 1740 (nebo 1696) do Malého Rohozce, do chalupy čp.19. Obec tu dobu patřila hrabětům Desforsům. Chalupu koupil Samuel Pekař.

Josefovi se roku 1871 narodil další sourozenec a to Jaroslav Jan.

R. 1874 rodiče Josefa prodali chalupu v Malém Rohozci a přestěhovali se do Daliměřic čp.18 k rodičům Františky Anny maminky Josefa. Její rodiče už postonávali, bylo jim oběma už přes 60 let. Tento statek rodina Pekařova od nich koupila za 4 500 zl. Z toho musili zaplatit sourozencům Černým po 500 zl., zbytek dostali rodiče a to 2 500 zl. Usedlost měla i výminek. Rodina Pekařů se polepšila sociálně, neboť usedlost patřila k největším v Daliměřicích.

Pozemky se rozrůstaly =  r. 1874 - 14 jiter a r. 1886 - 20 jiter (=11,4 ha), Ale problém rodiny byl nemalý dluh.

Josefovi se postupně rodili další sourozenci. Jak jsem uváděla již dříve byl to Jaroslav(*1871), tak další následovali Marie(*1874), Anna(*1878), Josefa(*1879) a Jan Křtitel(*1881).

 

1.2. Žák obecné školy

Josef jako žák školy chodil do Turnova, chodil tam se svým kamarádem  J.V. Šimákem. Josef vždy vzpomínal na tu krásu, když chodili pěšky z Daliměřic do Turnova a zpět. Ta krásná krajina v té době ještě nezastavěná, jenom nádherná příroda. Do školy v Turnově chodil v letech 1876 - 1880. Ve třídě bylo 80 - 90 žáků. Josef mýval samé jedničky, později od  3.třídy už byli i problémy a to z chování. V té době se přísněji káralo.

R. 1881 Josef zažádal o přijetí do arcibiskupského konviktu v Praze, ale uvolněná místa byla již obsazená jinými žadateli, a proto toho roku se ještě snažil ucházet o Ferdinandovu nadaci Pražského konzistoře, ale též neuspěl.

 

2. Studentský život na gymnáziu v Mladé Boleslavi.

 

2. 1. První roky na gymnáziu

Od září r. 1880 Josef nastoupil do Mladoboleslavského gymnázia. Z Turnova ho následoval jeho spolužák Josef Vítězslav Šimák. První dva roky toho neměli moc společného neboť J.V.Šimák přišel na gymnázium v Ml. Boleslavi až roku 1882, kdy byl Josef Pekař již v tercii. Tito dva se sblížili, když oba už věděli, že se vydají stejnou cestou a tou byly dějiny.

Josef měl další kamarády, např. Jan Krejčí, který přestoupil z reálky v Praze na mladoboleslavské gymnázium. (Krejčí byl později univerzitním profesorem literárních dějin). Ale zde na gymnáziu dlouho nevydržel a se svým bratrem přešel na podzim roku 1883 do Nového Bydžova. Josef si s Janem Krejčím často psával. Psali si spolu o všem.

Kamarádil se ještě s Josefem Novákem z Ohrazenic, jehož dobře znal. Byl o pět let starší a Josefovi dělal rádce. Tento jinoch byl přikloněn k romantismu podobně jako Karel Hynek Mácha. Chodíval např. pěšky na Bezděz.

 

2. 2. Mladí průzkumníci

Josef Pekař a  J. V. Šimák spolu navštěvovali spoustu památek na Mladoboleslavsku např. Kostely, starý hřbitov u sv. Havla, prolezli Michalovickou Putnu a vydali se i dál do Staré Boleslavi. Navštívili i Švédské šance na chlumu, bylo toho opravdu hodně, kde co prolezli.

 

 

2. 3. Finanční problémy

Josef jako student nedostával mnoho peněz od rodičů, sami totiž neměli, a když měli, snažili se posílat peníze i oblečení. Sám Josef se snažil vydělávat peníze, proto prodával své knížky, doučoval v rodinách apod.

Když si Josef vydělal nějaký krejcar, koupil si za něj dobré pivko. Josef také od mládí kouřil, především fajfky (Sám píše, že kouří pouze jednu denně).

 

2. 4. Profesoři na gymnáziu

Josef jako zájemce o dějiny chtěl rozebrat literárně dějinně Hrubou Skálu nebo též Trosky. Ale Josef měl smůlu na profesora dějepisu, byl jim František Bareš. Jemu Františku Barešovi se kolikrát nelíbilo, že Josef má pravdu a je chytřejší než on profesor. Josefovi se na něm nelíbilo, že přeskakuje látku apod. Josef si stěžoval i na další profesory, např. na profesora fyziky Hradilka, neboť vše bral podle knihy a nikdy se nic nedokončilo. Ale měl i oblíbené profesory.

Profesor Jan Procházka měl velice rád Josefa i celou třídu a vždy se zastával celé třídy u ředitele Norberta Hajnovského. Ale ještě bližší kontakty měl Josef s profesorem Hynkem Konvalinkou, ten učil přírodopis a matematiku v nižších ročnících. Tento Konvalinka byl z rodiny v Mladé Boleslavi a tato rodina měla přátelské styky s Jaroslavem Gollem - univ. profesorem. Díky tomuto profesoru Konvalinkovi se sblížil s různou literaturou - francouzskou, ruskou a polskou. Dokonce si Josef i sám překládal. Tento profesor doporučil na Univerzitě Karlově, aby zde mohl studovat. Ale Josef měl i s panem prof. Konvalinkou kvůli pravosti rukopisů Zelenohorského a Královédvorského. Neboť Konvalinka věřil v jejich pravost a Josef ne.

Další učitelé co měli vliv na Josefa, byli Antonín Hobl učitel češtiny a Vilém Kacerovský, též učitel češtiny a učil ještě latinu. Další učitel byl pan Jan Weger.

Ale učitel František Bareš, který učil dějepis a zeměpis, nebyl dobrý učitel. Dával Josefovi dvojku. Josef si kolikrát i na učitele dovoloval a to i přes celou třídou. Tento učitel František Bareš využíval Pekaře a Šimáka v městském archivu, kde sepisoval výpisy z archiválíí a ty jim půjčoval domů

Josef Pekař na škole mýval nejčastěji dvojku, později ve vyšších ročnících už i trojku a to z chování, v téže době avšak bývalo vše měřeno přísněji.

 

2. 5. Záliby a bydlení

Josef velice rád tančil a seznamoval se přitom s dívkami např. Martincová, Loucká, Vraná, Krejčíková atd.

 

Josef Pekař bydlíval v Mladé Boleslavi nejprve u paní Františky v Železné ulici čp. 1, potom se přesídlil k Josefu Bečvárovskému na Novém Městě čp. 27.

 

Josef jako mladík četl z lit. Ruch, Zlatou Prahu, Třebízského, Jiráska, Řezníčka, Raise, Beneše a Svatopluka Čecha.

 

3. Jak se vydal na dějinnou dráhu

 

Josef se stal dějepiscem díky svému kraji, díky Českému Ráji, kterého okouzlil, neboť to byl jeho rodný kraj. Už v mladém věku, kdy ještě chodíval do turnovské obecné školy, tak všude prolézal s J. V. Šimákem zříceniny hradů, památky, zapisoval si místní názvy a pokoušel se zjistit, proč se tak jmenují apod. Když přišel do Ml. Boleslavi na místní gymnázium, zalíbily se mu dějiny a hned vedle toho krásná literatura. Josef také psával básničky. Jeho básně jsou lyrické, milostné, ale také též vlastenecké, přikláněl se k Českému Ráji apod. Od literatury se odtrhl v té době, kdy měl na výběr kterým směrem se vydat, jelikož dějiny k němu měly blíže, vydal se cestou dějepisnou. Měl dobré styky s jinými lidmi, kteří se zajímali o dějiny.

 

Když roku 1888 maturoval, vysvědčení měl výborné. Ale než odejel domů, pomáhal s  J. V. Šimákem o prázdninách profesoru Fr. Barešovi v mladoboleslavském muzeu a archivu, které bylo založeno r. 1886. Zde zpracoval dějiny mladoboleslavského gymnázia. To co zde zpracoval, vydal ve dvou článcích v Jizeranu - Studie Mladé Boleslavi a ve věcech minulých a v Památkách archeologických životopis boleslavského kronikáře v době Pobělohorské Jiříka Kezeliuse Bydžovského.

 

Potom pospíchal domů do Daliměřic. Těšil se náramně, neboť dlouho nebyl doma. Těšil se na rodiče, sourozence a ty báječný dožínky od maminky.(Toto léto bylo velmi deštivé).

 

4. Pekařova rodina

 

Během studií v Mladé Boleslavi rád vzpomínal na rodný kraj kolem Daliměřic na Český Ráj. Na svou drahou rodinu a tu milovanou maminku. Josef se bál dopisů z domova, že někdo osiřel a umřel, bylo to rodinné prokletí, toho vždy nejvíce u srdce zasáhlo.

Otec mu napsal zprávu, že zemřel z Ohrazenic František Pekař bývalý to starosta obce, byl to čilý chlap, přesto náhle zemřel ve věku 45 let.

R. 1882 byl Josef na pohřbu svého dědečka, kmotra a bývalého rychtáře v Malém Rohozci Janu Evangelisty Tomášu Pekařovi. Na podzim následoval nejmladší bratříček František. Maminka v té době byla už vážně nemocná a netrvalo 4 měsíce a mladou maminku doprovázeli též na hřbitov v Jenišovicích, kde je rodinný hrob, bylo jí šestatřicet let (9.2.1884). Předtím než zemřela maminka, tak Josefova babička Monika Pekařová roz. Bechyňová z Malého Rohozce umřela. Otec Josefa, Josef Pekař starší zůstal doma sám s pěti dětmi (bez Josefa = byl na škole), a proto se znovu oženil. Bylo to v červnu r. 1885, kdy si bere slečnu Marii Novákovou z Příhraz (bylo jí 29 let). Bohužel za rok umírá další sourozenec dvanáctiletá sestřička Marie Aloisie. A za tři týdny se novému páru rodí maličká holčička Marie Magdaléna. Josef si novou maminku vzal za svou.

Další sourozenci, kteří umírali, byli Jaroslav Jan (1871-1892), otec Pekař do něho vkládal, že zdědí hospodářství v Daliměřicích. Další: Anna (1876-1888)- tvrdohlavá to dívka, Josefa (1879-1892), bratr Jan Křtitel (1881-1903) pracoval v pivovaře Malý rohovec a také hodně pil. Všeci umírali na rodinnou nemoc, tuberkulózu.

Tak častá úmrtí se musili do psychiky Josefa silně zapsat. Josef měl strach z předčasné smrti a to byl hlavní důvod, proč se neoženil. R. 1900 Josef měl vážný stav, a proto musil odejet na léčení do Opatie ve středomoří. Když se to uklidnilo, chodíval dlouhé procházky (túry), tancoval k tomu, kouřil a pil pivo.

Domov vždy rád navštěvoval. A kamarádil se všemi sourozenci z nového manželství. Marie Magdaléna (*1886), František (*1889), Bohumila (*1896).

 

5. Student na universitě

 

5.1. Vstup na universitu

V září r. 1888 se Josef vydal do Prahy, kde nastoupil na filozofickou fakultu Karlovy Univerzity, kde zahájil studium dějepisu a zeměpisu. Na univerzitě se především zajímal

o 13. století. V prvním roce studia poslal do časopisu Jizeran kritickou studii o hradu Valdštejn a další dva roky vyšla v Atheneu stať Hrubá Skála, která kladný rozborem názvu hradu přispěla o nepravosti Rukopisu králodvorského. Josef měl vysoké ambice, aspirace, chtěl se stát vědcem, historikem.

I zde na univerzitě měl finanční problém jako na gymnáziu v Mladé Boleslavi. V městském archivu dostal práci opisovače, kterou mu vyjednal jeho strýc Jan Matouš Černý s ředitelem archívu prof. Josefem Emlerem. Dostával za to pouhých 30 krejcarů na hodinu, ale byl s touto prací velmi spokojen, neboť se cvičil ve čtení českých latinských listů. Nějaké peníze si přivydělal literární prací - např. za překlad Tolstého povídky Sevastopol dostal 7 zlatých, nebo článek za 1. vědecký článek Jiří Kezelius Bydžovský obdržel 25-30 zl., tento článek mu nechal otisknout Josef Ladislav Píč v Památkách archeologie.

Ale Josefovi tyto peníze nestačily, neboť Praha je několikrát dražší než venkov nebo Ml. Boleslav, a proto dělal i domácího učitele. Nejdříve učil v rodině Šenkvických, ale potom v bohaté rodině zemském finančním ředitelství ing. Aloise Kašeho. A příležitostně se učil i se starším synem Albrechtem. S touto rodinou trávil několikrát prázdniny na Slovensku v Nadaši u Trenčína.Zde v Nadaši byl nájemce statku, který patřil rodině Kašů otec paní Kašové Johan Eisenhut. Ten byl staročech, zato Josef byl mladočech. Sváděli spolu mnoho polit. bojů. Také se Josefa velice oblíbil, tvrdil o něm, že je velice nadaný, ale litoval toho, že se nechce učit německy.

 

V roce 1889 Josef navštívil Vídeň, velice se mu zde líbilo. Zde nemusil mluvit tolik německy, neboť je zde hojně Čechů a Moraváků.

 

5. 2. Josefovi profesoři

Na univerzitě r. 1888 v zimním semestru poslouchal Masarykovi náčrty dějin filozofie, Durdík -výklad o dělení věd, Emler - diplomatika a paleografie, filozofické lekce od M. Hattaly a J.Polívky.

V letním semestru- Antonín Rezek- rakouské dějiny 18. a 19. století, Jaroslav Goll- dějiny říše německé a Itálie ve středověku, Josef Kalous- české dějiny 14. století, Jan Gebauer- o české naukové lit. a další.

 

Po absolvování filozofické fakulty v červenci 1892 se Josef zapsal na právnickou fakultu do zimního semestru 1892-93 zde poslouchal přednášky Heyrovského dějiny práva římského, …., Hanelovy říšsko-právní dějiny německé. Z toho vyplývá, že Josef se orientoval na vědeckou historii. Zapisoval si všechny přednášky J.Golla, Ant. Rezka a Jos. Emlera. Univerzitu celou zvládl na výbornou a bylo zřejmé, že do české historiografie vstupuje další osobnost. Zásluhu na tom měli jeho učitelé, především Jaroslav Goll.

 

 

 

5. 3. Osobnost Jaroslav Goll a Josef Pekař

Josef se velice přátelil s Jaroslavem Gollem. Josef upoutal Gollovu pozornost velmi brzy, co vstoupil na univerzitu, přímo do jeho semináře r. 1889.

J. Golla zvláště zaujalo na Josefovi jeho písemné projevy a nadšení pro dějiny. Patřil k těm nejlepším. Díky Gollovi a Rezkovi obdržel Josef ministerské stipendium na univerzitě v Erlangenu r. 1894 a v tu dobu začala obrovsky bohatá korespondence mezi Jar. Gollem a Josefem Pekařem. Jar. Goll se o něho moc staral a snažil se, aby měl pobit v Německu výborný. Posílal mu i 100 zl. Goll si Josefa přivlastnil, jako kdyby byl jeho syn, o kterého přišel před léty. Oba v sobě tedy našli zalíbení.

Po odchodu prof. Rezka do vídeňského ministerstva kultury a vyučování z univerzity, chtěl Goll, aby mladý Pekař nastoupil na jeho místo, jako suplující učitel. Byl jmenován v březnu roku 1897.

 

 

5.4. Promoce

Josef promoval 23. 2. 1893 Ve starobylé hospodě U Kupců ve Štěpánské ulici, kam chodíval na obědy. Hostinský z tohoto hostince mu dokonce vystrojil promoční hostinu a daroval mu kapesní hodinky. Otec Josefa Pekaře byl celý dojat a pyšný na svého synka.

 

5.5. Studium v Německu

Po univerzitě chtěl Josef dále studovat a to v Německu, jak je již dříve uváděno, tudíž čekal na kladnou odpověď. Tu dobu se mnoho nevydělával, jeho jediný příjem byl za hesla zpracovaná pro Ottův slovník naučný, jeho hesla mají značku Pkř.

A když mu přišlo kladné vyřízení, odejel počátkem ledna roku 1894 na univerzitu v Erlagenu. a již v květnu je v Berlíně. Jde o krátké studium a pár přednášek.

Josef, který chtěl svou budoucnost v působení na univerzitě, se patrně chtěl seznámit s profesory, poznat kvalitu jejich přednášek, způsob jejich prezentací i podmínky, za nichž na jiných vysokých školách pedagogové působí.

Na konci listopadu 1894 statek rodičů v Daliměřicích vyhořel, byla to vskutku rána pro rodinu a Josefa. Zadlužená živnost a obavy navíc vzbuzovalo u Josefa otcovo chatrné zdraví.

 

6. Pan učitel

 

R. 1885 v květnu nastupuje, jako suplující učitel na gymnáziu v Mladé Boleslavi. Do Daliměřic, kde rodina těžce obnovuje rodovou usedlost, jezdí Josef každou druhou sobotu i prázdniny tráví zde doma v Daliměřicích.

Od září supluje na gymnáziu v Praze v Truhlářské ulici. Bylo to jen krátkodobé řešení, neboť Josef nepočítal s kariérou středoškolského učitele. Potom se zúčastnil konkurzu, který vypsalo kuratorium Strakovy akademie  a v červnu r. 1896 se stal v této instituci suplujícím prefektem.

Josef Pekař šel za svým cílem. V únoru r. 1897 byl habilitován a již v březnu jmenován suplentem rakouských dějin a spoluředitelem historického semináře na české univerzitě. V roce 1898, ve svých osmadvaceti letech, se stává „examinátorem kandidátů středoškolské profesury, několik málo let po tom, co sám hodlal státní zkoušku složiti - a nesložil."  

Sleduje i finanční problémy svých rodičů a připravuje se na splacení všeho, co do něho rodiče celá studia vkládala, měl nevelké dědictví po mamince.

Podzim roku 1899 jako by podťat zdravé kořeny nadaného vědce. Lékařská zpráva neuváděla název nemoci, ale doporučuje snížení učebních povinností. Josef se celý život obával rodinné kletby a to tuberkulózy, jak je již dříve vepsáno. Rodina i kolegové byli velmi znepokojeni. Na doporučení doktora Hnátka  odjel Josef do Abbázie, kde se léčil silnou žloutenku a katar, hlavně měl posílit plíce, ale to bylo u Josefa velmi obtížně, neboť kouřil už od mládí.

Všichni si oddechli, když Josef přijel do Prahy a začal přednášet.

 

V Praze také Josef navštěvoval hospůdky, jednu středu v roce zašel do restaurace U Ježíška, kde čepovali výborné plzeňské pivo. Zde byl překvapen početnou společnostní svých krajánků z Turnova a okolí, kteří zde byli jako doma, omlouval se jim, že se přišel pouze najíst a rychle se chystal k odchodu, ale jeho turnovský spolužák Jan Folprecht jej zajal a posadil veselou společnost. Josef se dobře navečeřel, uvolnil a i vypil plzeňské pivo. Objevoval se tady potom i dále, když zde měli schůzi Turnováci. Ale měl konflikt s místním hostinským, který nelibě nesl, že si Josef  poslal pikolíka do mlékárny pro kysanou smetanu na hlávkový salát, se společnost rozhodla přenést svůj „Turnovský stůl" jinam a to do hospody U Kupců kam kdysi chodíval Josef na obědy, kdy ještě byl studentem. Zde je srdečně přivítal paní Císařovská po o ovdění provdaná za pana Draha (řezník). Byl jim vyhrazen kulatý stůl u okna do ulice. Dlouhá léta se pak u něho ve středu a v sobotu scházela různorodá společnost studentů, učitelů, právníků, lékařů, úředníků a podnikatelů, které lákala přítomnost profesora Josefa Pekaře.

 

V lednu roku 1902 je Josef jmenován mimořádným profesorem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Toho roku již zkoušel rigoróz.

V červnu 1903 zemřel na plicní a krční tuberkulózu bratr Jan křtitel bylo dvaadvacet let a v listopadu příštího roku jej doprovázel otec Josef. Nevlastní maminka zůstala doma sama se třemi dětmi.

V dalších letech Josefův život doslova přetéká prací. V roce 1905 se stal řádným profesorem na pražské univerzitě, ve školním roce 1909-10 byl děkanem Filozofické fakulty, v dalším roce proděkanem.

Měl dobré přátele. Po celý nezaměstnával hospodyni, měl jen posluhovačku. Jíst chodil do hospod, snídaně si dělával sám. Jeho byt byl velice jednoduše zařízený. Všude dominovaly knihy, ty ležely nejen ve skříních, ale i na židlích, pohovce, na podlaze kolem pracovního stolu. Na tom se hromadily noviny, dopisy, desky s listinami a rukopisy, krabice od doutníků, láhve i hole.

Josef Pekař se nikomu nesvěřoval, na nikoho se obracel se svými stesky a obavami, u nikoho nehledal útěchu. Přátele se nikdy nedozvěděli, proč si tento pohledný, duchaplný, láskyplný a lásky hodný muž, který se ženám velmi líbil a jenž několikrát také zahořel po spřízněné duši, zvolil skromný život věčného studenta. Nelíbal ruce dámám, pokud se s tím ženy vyrovnali, nenuceně si s nimi povídal a uměl také ocenit jejich duchaplnost. Hluboký cit v něm vyvolala Ada Gollová, dcera jeho profesora a přítele Jaroslava Golla. Po boku ženy by Josef musil vést jiný život- mít nákladnější byt, absolvovat rodinné návštěvy a další věci co rodina vyžaduje. To pro něho představovalo obrovskou nesvobodu, konvenci a odčerpávalo energii.

 

7. Josef a Český Ráj

 

7.1. Kostecko a Český Ráj

Již jako student, když zavítal do Sobotky ke své tetě Peldové se rád Josef Pekař vydával na Kostecko. Přiváděl sem si i své přátele z hospody U Kupců, tu svou četu, jak je nazýval a to hlavně v létě letech 1908-19011, v tu dobu připravoval Knihu o Kosti.

Josef a jeho přátelé chodívali na Kost pěšky. Vycházeli vždy brzy ráno, poobědvali v zahradě u Helikarů v Podkosti, kde přátelům vyprávěl i o dějinách této živnosti, potom Josef zmizel a objevil se až na večer. Ta krásná odpoledne, která prožívali jeho přátele v přírodě Kostecka, trávil Josef Pekař v hradním archivu pánů Černínů z Chudenic. Zájem o kostecké panství provázel Josefa od mládí, zvlášť od roku 1900, kdy byl jeho profesorem Jaroslavem Gollem vyslán do černínského archivu v Jindřichově Hradci, aby vyhledal akta a korespondenci k novějším dějinám rakouským. Pracoval tam s velkými časovými odstupy, vždy jen několik dní. V roce 1908 za pomocí archivářů Františka Tischera a Fr. Teplého se věnuje Kosti v letech 1637-1660, bohatě zastoupené ve zdejším archivu.

Tímto tématem byl Josef plně zaujat, a proto se v prosinci toho roku obrací dopisem na roudnického archiváře Václava Chaloupeckého s prosbou, aby se poohlédl po kosteckých věcech. Archivář mu obratem vyhověl. Josef Pekař získal mnoho důležitých údajů. Když Kniha o Kosti vlastním nákladem vyšla, byl dějepisec Josef - později po obhajobě Jana Nepomuckého nazýván klerikálem. Byl napadán, že se s despektem vyjadřuje o katolictví.

Tuto Knihu o Kosti zaslal majiteli kosteckého panství Borogu Netolickému do Pavie. Ten byl velice nadšen. Poděkoval přátelským dopisem a zároveň žádal, aby mu poradil, jak Kost zrestaurovat. Josef Pekař obratem odepsal, aby nechal hrad tak jak je a radši zrestauroval zámeček Humprecht.

Nezapoměl potěšit výtiskem ani Turnováka, malíře Jana Prouska. Ten byl darem tolik potěšen, že se zapojil do propagace Knihy mezi učiteli, úředníky i živnostníky.

 

 

Český Ráj opravdu Josef Pekař miloval a obdivoval, vždyť o každém místě nějak krásně mluvil a to především o hradech a místech,kde trávil nejvíce času. Pro něho byl: „ Valdštejn půvabný, Hrubá Skála nádherná, Sedmihorky lesní pohádka, Podháj k lesu přítulný, Trosky hrdé, velkolepé, majestátný, Prachovské skály dumavé, Rotštejn temný, ponurý, Malá Skála jasná, slunná, rozkošná, Suché skály, ostré, Frýdštejn malebný, Valečov v lesích utajený, Hrubý Rohozec Turnovu vévodící a Kost mohutná, pevná, tvrdá."

 

 Při práci dějin kosteckého panství se dějepisec seznámil s turnovským fotografem Janem Šimonem. Jeho dokonalé snímky roubených statků a chalup využil Josef do druhého dílu Knihy o Kosti. Josef také svoje fotografie vkládal do Knihy, neboť sám fotil. Dokonalé snímky Jana Šimona, který zachycoval lidovou architekturu, především na kostecku, Mnichovohradišťsku, v Sobotce, Českodubsku a Turnovsku.

 

V Podkosti stála kdysi starobylá hospoda pod názvem Krčma Helikarova na Kosti. Byla Zbouraná v roce 1926 a na jejím místě vyrostl moderní hotel. Josef Pekař se na majitele Helikarovi velmi zlobil, ani s nimi nemluvil. Že zneuctili krásnou památku na kostecku, Josef trucoval asi rok, ale potom se smířil, neboť plno krásných památek bylo zbouráno.

 

Josef Pekař jak je již dříve zmíněno často fotografoval. Fotil krajinu Českého Ráje, především Trosky. Na Trosky se vždy díval zdáli, vyfotil si je ze všech stran. Trosky opravdu miloval. Když se v roce 1924 pracovalo na zpevnění sesouvajícího se hradního zdiva, Václav Kulich (rada politické správy Turnova) vyvstal požadavek na vybudování schodiště a zpřístupnění Panny a Baby. Požádal Josefa Pekaře o vyjádření. Ten zareagoval okamžitě: „ Chce-li okres, aby různí nevychovanci vše oblezli, podpisy svými poškrábali, kameny z věží v kapsách roznesli, pak ať zřídí přístup, ale padne na něj odpovědnost za zkázu této jedinečné památky." Toto vyjádření bylo jedním z důvodů, proč schody tehdy nebyly na Troskách zbudovaný.

 

7.2. Lázně Sedmihorky

Josef Pekař jezdíval do ciziny a to do Německa, Dánska, Polska, Itálie, ale nejčastějším místem jeho letních prázdnin byl pobyt v Sedmihorkách. Poprvé zde již trávil své prázdniny v roce 1902, pak se zde ukázal v letech 1906 a 1907, ale od roku 1913 sem jezdil každý rok. Trávil zde prázdniny se svými přáteli a kolegy. S Josefem Šustou, Jaroslavem Gollem, Vilémem Laufbergem, Janem Krčmářem, Janem Hnátkem a v těch posledních letech především s Arne Novákem a Milošem Weingartem.

Po obědě vždy Josef zamířil cestou do skal, k hostinci proti hruboskalskému pivovaru, kde se říkávalo U Hloušků, později U Luků. Z hostince U Luků se Pekař po dobré svačině vydal na skalku proti hruboskalskému dvoru.(Byl zde balvan). Zde si Josef udělal pohodlí na trávě pod skalkou, odložil si svůj plášť a zelený klobouk, rozhalil košili, zapálil si doutníka a díval se do krajiny a díval. Zde si i něco přečetl z novin, které vždy sebou nosíval a počkal na první červánky a vracel se pomalu do Sedmihorek.

 

Ve školním roce 131-32 byl pan profesor Josef Pekař Karlovy univerzity. V následujícím rok se stal prorektorem. Ani v této vysoké funkci nezměnil svůj způsob života. Najíst se šel do hostince. Ve středu i někdy v sobotu se scházel u tzv. Turnovského stolu v hospodě U Kupců.

 

 

8. Josef Pekař a Politika

 

Snad žádný z českých dějepisců, s výjimkou Palackého a Krofty, neměl tak živý a hluboký zájem o politiku jako Josef Pekař. Bez novin a politických komentářů si ho nelze představit. Na rozdíl od Palackého, Krofty a dalších intelektuálů do politiky aktivně nevstoupil.

V mládí se Josef velmi živě zajímal o realismus, zdál se mu občansky i morálně čistší a konvenoval mu odpor realistů proti mladočeskému nacionalismu a politické praxi mladočeských vůdců. Postupně se s mladočechy rozcházel, zejména ve vztahu k Rakousko-Uhersku.

Rozvíjel české státoprávní myšlení, jehož cílem byla autonomie, avšak vždy v rámci habsburské monarchie. Zřetelným předělem se stalo vypuknutí světové války, která Josefa nezaskočila, ale soudil, že se tím vytvoří lepší podmínky pro splnění českých požadavků. Před válkou vkládal Josef určité naděje do následníka trůnu Františka Ferdinanda D´Este.

Změnu přinesla smrt císaře Františka Josefa I. a nástup mladého Karla. Josef přednesl o císaři a jeho éře, v níž se nevyhnul některým pasážím z českého stanoviska těžko přijatelným, avšak vyjádřil se i kriticky k Vídni a předložil jisté požadavky, které český národ pokládal za základní.

 

Přítel Josefa Pekaře Jaroslav Goll byl spjat s monarchií a nepřál si její zánik. Josef Pekař vznik nového, samostatného Československa velmi přivítal. Zdálo se mu to až neskutečné a připomínalo mu to sny dřívějších generací. Formuloval to i v projevu k prvnímu roku ČSR 1919.

Ale podle Josefa bude ohrožovat stát nové nebezpečí, a to zvláště dvojí. První ze strany naších Němců a druhé bude přicházet ze Slovenska. Přitom Josef nebyl proti Slovákům, ba naopak. Měl porozumění pro povznesení Slovenska, ještě před rokem 1918 se pozastavil nad stavem jeho školství. Josefa především zaujal Milan Rastislav Štefánik. Mj. souhlasil s názorem F. X. Šaldy, že Štefánik je výkvětem slovenské inteligence.

Velmi pozorně sledoval Josef růst slovenské separatismu, chování Hlinky a dalších autonomistů proti Čechům a pro pro autonomii.

 

Oceňoval snahu českých reprezentantů, např. Benešovo vystoupení v Bratislavě 7. 5. 1932, kdy optimisticky prohlásil, že se Maďarům nepodaří odtrhnout Slovensko…… .

 

Z Josefových zápisů je zřejmé, že legionářům patřily jeho sympatie a bolševictví ho naplňovalo obavami a odporem. Za války přicházeli zprávy z Ruska o českých bolševicích z, organizovaných Aloisem Munou a posílaných do Českých zemí za podpory Bohumíra Šmerala. O to více vyzvedával vlastenecké legionáře, kteří nepodlehli svodům bolševismu, nazýval je „ Hrdinnými hochy.

Také Josef souhlasil s urychleným odchodem československých legií Ruska a nepodporoval Karla Kramáře usilujícího, aby tam legionáři zůstali a bojovali s bolševiky.

I když by rád Josef viděl porážku bolševiků, respektoval politickou situaci a chápal kroky Masaryka a Beneše, jak dosvědčují deníkové zápisy.

Josef projevoval nesporně větší sympatie k Benešovi než k Masarykovi. Josef obdivoval Benešovy diplomatické schopnosti i jeho usilovnou snahu zajistit evropský mír a bezpečnost. Jednou ho přirovnal k Jiřímu z Poděbrad.

 

Když T. G. Masaryk abdikoval z prezidentského křesla roku 1935, byla Josefu nabídnuta kandidatura na prezidenta, a to dokonce dvakrát- nejprve v roce1932 a potom v roce 1935. Ale vždy jí odmítl. Měl kandidovat proti Edvardu Benešovi, kterého si velice vážil. Chtěli ho tam dosadit čeští fašisté se socialisty a na to by nikdy Josef Pekař nepřipustil, aby mu dávali hlasy fašisté, které neměl rád. Věděl co je to za pakáž. Hlavně viděl špatnou situaci a to ze strany Němců a německé říše. Ani sám nechtěl být prezidentem

 

9. Josef Pekař a Tomáš Garrigue Masaryk

 

Prezident Masaryk se asi nejvíce blížil právě k Josefu Pekařovi. K nim také měl blízko F. X. Šalda. Masaryka a Josefa Pekaře děli od sebe plných 20 let, což je doba v životě jedince poměrně dlouhá. Je však paradoxem, že v průběhu jejich života, zejména ve starším věku, působí Josef jakoby ten starší.

Ač jsou oba podstatě dětmi devatenáctého století, Josef je s ním spjat mnohem více a je spíše cizincem ve dvacátém století. Za to T. G. Masaryk směřuje do budoucnosti.

Josef se již seznámil s Masarykem na mladoboleslavském gymnáziu, později i na univerzitě, kde navštěvoval Masarykovi přednášky.

Velice sympatizoval s jeho kritickým postojem k pravosti Rukopisů i s jeho realismem a snahou o překonání provincionalismu.

Josefa Pekaře zpočátku ovlivňoval jeho profesor a přítel Jaroslav Goll, který se i podílel na příchodu T. G. Masaryka na univerzitu Karlovu a jejichž rodiny až do začátku 90. Let 19. Století  přátelsky scházely. Postupně se ale rozcházeli. Josef Pekař, který vlastně zdědil Gollovo dědictví, se ve sporu o smysl českých dějin střetl a rozešel s Masarykem prakticky v celém pojetí českých dějin a do jisté míry i v hodnocení současnosti, takže by se zdálo, že mezi nimi nelze najít, co by oba spojovalo nebo sbližovalo. Přesto to není pravda, pokud jde  o kritický poměr k vlastnímu národu a zřetelné evropanství. U T. G. Masaryka je to zcela jasné, ale u Josefa Pekaře, který se sám stavěl do role čistě českého nacionalisty, nechybí evropská duchovní zakotvení.

 

Druhá kapitola vztahu Masaryka a Josefa Pekaře se odvíjela za první republiky, v závěrečné a vrcholné fázi jejich života. V dramatické době války nestáli na stejné straně fronty a v novém státě hráli rozdílnou roli. Zájem jednoho o druhého nezmizel, ba naopak nabyl spíše větší síle. Josef pečlivě sledoval a zaznamenával svého bývalého soka Tomáše Garriguea Masaryka.

Josef někdy nedokázal potlačit v sobě starou nechuť a nesouhlas, někdy je cítit i radost nad Masarykovými omyly a pochybení. Na druhé straně ovšem objektivně uznává zásadní prezidentův podíl na získání samostatnosti a jeho rozhodující úlohu při budování státu a demokracie. Nedokáže také zapřít potěšení a uspokojení, doví-li se, že o něm prezident Masaryk dobře hovořil. Těší ho také, že je Masaryk uznávanou autoritou v zahraničí.

To pan prezident T. G. Masaryk zapomněl na staré spory, byly pro něho už dávno minulostí a měl zájem se sblížit s Josefem Pekařem.

 

Téměř na konci života obou velikánů se Josef Pekař významně zamyslel nad Masarykem v slavnostní přednášce k jeho pětaosmdesátým narozeninám 7. Března 1935 v Karolinu. Zaměřil se hlavně na Masarykův zápas za vytvoření samostatného státu Československo. Josef prohlásil: „ Čeho v tom Masaryk s Benešovou pomocí dosáhl, je podivuhodné, jméno Masarykovo musí se zřetelně k historické jedinečnosti k dosahu a povahy díla náležet k největším v naších dějinách." Toto mimořádné ocenění Masaryka nebránilo Josefu Pekařovi připomenout též podíl ostatních sil, stran i jednotlivců za hranicemi i doma, kteří se na tomto díle účastnili.

 

V Masarykově rodině se Josef Pekař těšil vážnosti a přátelským sympatiím. Podíl na tom měly hlavně tři dámy. Paní Alice, Olga a Anna. Anička Masaryková, dcera Herberta,  ( syn T.G.M.) absolvovala též Josefův seminář a pozvala ho na návštěvu do Rybné na Vysočině, kde často pobývala Masarykova rodina v létě. Ona také Anička při pohřbu Josefa Pekaře položila na jeho rakev kytici od T. G. Masaryka s nápisem: „ Profesore Pekaři, vzpomínám často na Vás a naše styky. Byl jste hodný člověk. Váš T. G. Masaryk."

 

10. Poslední dny Josefa Pekaře

 

V roce 1934 se Josefův zdravotní stav zhoršil. Nechtěl měnit svůj malostranský byt, ale potíže s dechem rozhodli. V polovině března roku 1935 se přestěhoval do přízemního bytu na Nábřeží legií. A také stále odmítal možnost, aby se o něho kdokoliv staral.

Vánoční svátky prožil v Turnově, o Velikonocích r. 1936 mu však nebylo dobře, a tak turnovský pobyt zkrátil. Slabá mozková příhoda si vyžádala léčení v podolském sanatoriu. V létě znova odejel do Sedmihorek. V tu dobu to byl už jiný člověk. Podzim v Praze snášel velmi špatně. V říjnu přijel do Turnova, kde vzpomínal na mládí, na přátele, kteří jíž odešli k panu Bohu. Na několik týdnů se ještě vrátil do pražského bytu. Vánoční svátky trávil v Daliměřicích. Ale uprostřed svátku musili rychle odvést bratra Františka do semilské nemocnice, kde prodělal operaci slepého střeva. Den před koncem roku zemřel. Bylo mu 47 let.

Těžce nemocný Josef vyprovodil svého bratra 3. Ledna na jenišovický hřbitov a naposled se rozhlédl po krajině, kterou tak celý život miloval.

 

Po pohřbu odejel se sestrou Marií do Prahy. Pomoc tentokrát neodmítal. Bohužel za několik dní došlo k dalšímu krvácení do mozku. U jeho lůžka se střídalo spousty lidí: přátelé, kolegové, studenti a další. Anna Masaryková, jíž jí byl Josef na promoci, jemu přinesla plnou náruč květin. Josef z nich měl náramně obrovskou radost. Jeho sestra o něho náramně pečovala, snažila se, aby nebyl pesimista a díval se na svůj stav optimisticky. Ještě v posledních dnech projevoval zájem o okolní svět a litoval toho, že se nemůže zúčastnit oslavy Šafaříkových Starožitností a Palackého Dějin.

Zemřel v noci 23. Ledna 1937.

V Daliměřicích a u hrobu v Jenišovicích promluvili jeho přátelé J. V. Šimák, Václav Müller a Arne Novák. Nad jeho hrobem též sklonil hlavu Tomáš Garrigue Masaryk.

 Ještě než zemřel, stihl 2. 11. 1934 ustanovit dědicem bratra Františka a jeho potomky chtěje tak zajistit rodový grunt, na němž tak lpěl. Byl si také vědom i svých morálních povinností vůči české vědě. České akademii věd a umění odkázal 150 000 korun na fond dějepisné práce, Historickému klubu svá autorská práva a historickému semináři Filozofické fakulty University Karlovy svou krásnou knihovnu, obsahující na 5 000 titulů.

 

11. Jeho díla

 

Díla publikovaná pře smrtí

Dějiny Valdštejnského spiknutí 1630-1634 (1985)

O době husitské, 1900;

K českým dějinám agrárním ve středověku (1901)

 Die Wenzels- und Ludmila-Legenden und die Echtheit Christians (1906)

Kniha o Kosti I-II (1909, 1911)

Masarykova česká filosofie (1912)

František Palacký (1912)

České katastry 1654-1789 (1913-15)

 Dějiny naší říše se zvláštním zřetelem ke královstvím a zemím v říšské radě zastoupeným (1914)

 František Josef I. (1916)

Říjen 1918, 1920;

 Z české fronty I-II (1917, 1919)

Bílá Hora, její příčiny a následky (1921)

Tři kapitoly z boje o sv. Jana Nepomuckého (1921)

Světová válka; stati o jejím vzniku a osudech (1921)

 Dějiny československé (1921)

 Omyly a nebezpečí pozemkové reformy (1923)

 Žižka a jeho doba I-IV (1927-1933)

Svatý Václav (1929)

Smysl českých dějin (1929)

Valdštejn (1933)

 

Časté příspěvky:

Kandidatury krále Přemysla Otakara (ČMM 1891-1893)

Čechové jako apoštolové barbarství, Spor o individualismus v dějepisectví (ČČH 1897)

Nejstarší kronika česká (ČČH 1902-05)

Objevy Bretholzovy čili od které doby sedí Němci v naší vlasti (Národní listy 1922)

K sporu o rodiště Husovo (ČČH 1923)

 Ještě ke sporu o rodiště Husovo (ČČH 1924)

K českému boji státoprávnímu za války 

Email na tvůrce a vlastníka stránek: V.pekar@seznam.cz
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one